Dostalo se mi mírného pokárání, že v minulém příspěvku „Záhada ztraceného pomocného slovesa,“ zůstal tento případ pohříchu nedořešen, že bylo jen vysvětleno, jak se se zmizením „Do“ v podmětových otázkách vyrovnat. Uznávám, že na tom něco je, ale popravdě je ten titulek minulého blogu možná špatně od základu. Správně by tam asi mělo být „Záhada objevení pomocného slovesa,“ ono totiž dřív nebylo, než bylo, jestli mi rozumíte.
Začněme tedy od začátku a ponořme na chvíli do věků dávno minulých, kdy to, co se jednou nazve Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, byla divoká pustina plná necivilizovaných barbarů křepčících na troskách toho, co po sobě zanechala po svém odchodu roku 410 n.l. vojska čím dále méně světovládného Říma. Tito v uvozovkách původní keltští obyvatelé z kmene Britů se z tehdejší veze Brexitu neradovali dlouho, protože Římany vystřídali Anglosasové, opravdu hodně nepříjemná parta. Římani sice taky nebyli svatí, ale aspoň zavedli vodovody, kanalizace, silnice, zavlažování, lázně, zdravotnictví, bezpečnost a svého druhu mír. Anglosasy dlouho bavila spíš destrukce. Ještě roku 495 jim to Britové pod vedením mýtického krále Artuše sice natřeli v bitvě u Mount Badonu, ale to bylo asi tak naposledy. Nakonec byli rádi, že jim zůstal Wales. Ale co to má společného se zjevením pomocného slovesa? Strpení.
Tak v téhle době, tedy 500-1100 nl, se mluvilo tzv. Old English, tedy staroangličtinou a ta pomocná slovesa v dnešním slova smyslu neměla. Bylo by snadné říct, že se ti primitivní barbaři ještě na tuhle vymoženost nevzmohli, ale pravda je spíš taková, že staří Britové preferovali syntézu před analýzou. Old English byl jazyk syntetický, třeba jako čeština, tudíž se vyžívala v koncovkách, skloňování a časování, čili právě v tom, z čeho si rvou vlasy ti nešťastníci, kteří se pokouší naučit se česky. Díky tomu měla angličtina volný slovosled, protože pouhou změnou pádové koncovky uměla změnit podmět na předmět. Tudíž řeklo-li se, že
Artuš zabil Mordreda, nebo Mordreda zabil Artuš,
bylo pořád jasné kdo koho odkrágloval, bez ohledu na to, koho dali ve větě na první místo. Chtěl-li se někdo někoho na něco zeptat, prostě obrátili pořadí slov ve větě a hotovo. Když potkal sedlák na vydlážděné římské silnici oplechovaného jezdce, mohl se ho otázat:
„Ride you to Camelot, my good Sir?“ A pokud se rytíř uvolil s drnohryzem konverzovat, mohl mu lehce drnčivým hlasem zpoza staženého hledí odvětit.
„To Camelot I ride not.“
Jenomže pak se to nějak zvrtlo. Mladí si přestali vážit starých hodnot, morálka polevila, tradice upadly v zapomenutí, prostě, odehrály se takové ty věci, ke kterým dochází za každé století tak třikrát, ale pokaždé se z toho dělá věda. Jednou takhle ve středu v půl sedmé ráno roku 1320 se tamní omladina rozhodla, že už ji ten syntetický jazyk nebaví a prý že k čertu s koncovkami a že by se mělo přejít na moderní analytický systém.
Starší generace jim vlídně domlouvala zhruba slovy : „Koukejte, smradi, když zrušíme pádové koncovky, už nebude jasné, jestli oddělal Artuš Mordreda nebo Mordred Artuše, takže se zklidněte.“ Jenže pubertální mládež se jen ušklíbla a opáčila, že prostě budou dávat podmět vždycky na první místo a bude vystaráno.
Jejich rodiče napočítali do deseti, víc v oněch časech zvládl málokdo, a když se trochu uklidnili, namítli, že si to mladí představují jako Hurvínek válku, prominete-li mi ten anachronismus, protože jak to pak bude s otázkami, aha? Když patří podmět na první místo, jak ho pak budeme otáčet s přísudkem?
A tak ti puboši přišli s tímhle slovesem DO. To bylo dost vágní, nic moc konkrétního neznamenalo, takže se ideálně hodilo do role zvěstovatele otázky, která si pak mohla zachovat nový, pokrokový pořádek slov, podmět-sloveso-předmět. Dokonce se neostýchali tuhle novotu používat i v psané formě, tedy ti, kteří psát uměli. Třeba jistý Chaucer, ten co spáchal Cantenburské povídky, drze napsal, patrně pod dojmem tohoto generačního konfliktu:
„…fader, why do ye wepe?“
Čili něco jako: „Proč pláčete, pantáto?“
Třebaže dneska této pokrokové mládeži všichni blahořečíme, drželi tradicionalisté své pozice houževnatě a zatvrzele, a ještě Shakespeare dělal otázky častěji otáčením než pomocí DO. Leč pokrok šel nezadržitelně vpřed a dnes už tradicionalisté zoufale hájí poslední bašty odporu představované slovesy jako „To be,“ které si uchovalo většinu tvarů pro jednotlivé osoby, a slovesy modálními, jako Can, may a must, která na druhou stranu skoro žádné další tvary nemají.
Lingvisté mi možná vytknou, že jsem se v tomto povídání dopustil několika menších zjednodušení, ale kdo má dneska čas na nějaké sáhodlouhé rozbory.