Tak mi přišel mail od pana ředitele základní školy, kam docházejí mé děti. Vyplývá z něj, že žáci snižují vážnost vzdělávacího ústavu, jelikož v rozporu se článkem IV školního řádu, chodí na výuku nevhodně oblečeni. Kluci v kalhotách teplákového střihu a holky, světe zboř se, s odhaleným pupíkem.
Pan ředitel mě žádá, abych zasáhl. Zjednal nápravu. Abych zařídil, aby měl zase respekt. Legrační na tom je, že syn až donedávna k panu řediteli respekt měl. Já též. Rozumný člověk s nadhledem. Klidná, kompetentní morální autorita. Tak se mi jevil. Nikdy bych neřekl, že základy jeho sebeúcty dokáže otřást pár módních výstřelků praštěných puberťáků. Ale třeba je to úplně jinak. Co se na té základce děje vím jen od synů a z toho jeho mailu.
Dále si pan ředitel stěžuje, že se mu kýžené součinnosti s rodiči při budování autority vzdělávacího ústavu pohříchu nedostává. Že tak nějak nemá podporu. Že rodiče vnímají jeho výchovná opatření vlažně. Dále nenapsal, že za jeho dob měli učitelé respekt a tohle by si nikdo nedovolil. Nenapsal, ale podobné výkřiky slýchám od lidí mého a starších ročníků běžně.
Takže, asi tak. To, co jsme měli k učitelům my, starší ročníky, nebyl respekt, natož úcta. To byla bohapustá poslušnost vynucená strachem. Ani pro nás nebyl každý učitel nutně morální autorita, ale zato určitě člověk, který nám mohl notně zavařit. Chcete jet na letní tábor? Potřebujete papír od učitele, že si to zasloužíte. Chcete na dovolenou s rodiči do zahraniční? Potřebujete kádrový posudek, že jste spolehlivý element. I když to zahraničí bylo i socialistické Rumunsko.
Ani tenkrát rodiče neposkytovali škole to, co bych nazval podporou. Spíše nám rozumně vysvětlili, že jim to taky připadá jako ptákovina, nesmysl a buzerace, ale radši synku drž hubu a krok, nebo si tě soudruzi tak či onak podají.
Střih. Byli jsme před lety na výletě ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Hezké místo. Dřevěná vesnička, v níž naši předkové žili, pracovali, chodili do školy. Ve škole seděl i „dobový učitel.“ Starší ročník než já, ale Marii Terezii nejspíš přece jen nepamatoval. Turistům vyprávěl o těch hezkých časech, kdy svět byl v pořádku a učitelé měli respekt. Kdo zlobil, dostal rákoskou. Dvakrát. Jednou od učitele a podruhé doma. Ech, to bylo vremja. Tak se poddaný lid naučil vážit dobrodiní lidumilné panovnice a jejího osvíceného syna. Nejhorší na tom nebyly ty bláboly starého sadisty a misantropa, ale to, jak mu rodiče, usazení v dobových školních lavicích přikyvovali. A s respektem hleděli na rákosku, kterou kolem sebe dědula šermoval.
Ono, mezi námi, ani ta Marie Terezie neposílala děti do školy z nějakého přehnaného lidumilství. Potřebovala gramotné úředníky, kteří by mohli zapisovat její nařízení, a alespoň pologramotné obyvatelstvo, které by si její výnosy přibité na obecní nástěnce dokázalo přečíst a rámcově pochopit. Nemluvě o tom, že školou vštípená disciplína a respekt se náramně hodily i v okamžiku, kdy bylo třeba přimět vojáky k tomu, aby v sevřených řadách pochodovali na smrt. Respekt k učiteli, úředníkovi, důstojníkovi. Držet hubu a krok.
Pana ředitele asi zarmoutím, ale nižádné podpory se mu nedostalo ani od nejstarší členky rodu. Ta chodila do školy v padesátých, potažmo šedesátých letech, a leckteré její vzpomínky na ta radostná léta mládí nedokázal zahladit ani čas. Když přihodila pár historek ze školy svého dětství, nevstávaly synkovi vlasy na hlavě jen proto, že nosí velice krátký sestřih. Na rozdíl ode mě – já měl v jeho věku velice rebelské háro. V rozporu se školním řádem, i přáním mých rodičů.
Naprosto souhlasím s tím, že dnešní mládež je nevycválaná a že rodič a škola by měli být partneři při výchovném působení. Takže se doma držíme a nepodrýváme učitelům autoritu. Nevyjadřujeme před dětmi své pochybnosti o jejich schopnostech a zdravém rozumu, máme-li je. Ale všechno má své meze. Část respektu jistě vyplývá z vážnosti instituce, ale jeho podstatnější část si je prostě třeba zasloužit. Ať je člověk učitel nebo prezident. Chce-li škola zvýšit svou vážnost u žáků, ať tak činí prostřednictvím dobře odvedené práce, která se projeví třeba praktickými znalostmi a dovednostmi v ní nabytými.
I já jsem kantor, který si ve státním školství taky pár let praxe odkroutil. Načež jsem se sebral a stal se lektorem jazyků na volné noze. Živím se tím, že za úplatu poskytují dospělým to, co jim škola kdysi nedala, a jejich dětem to, co jim škola nedává ani dnes. Žel bohu to nevypadá, že bych v dohledné době neměl do čeho píchnout. Jako rodič chci, aby mé děti uměly jazyk, tak je posílám do placených kurzů. Chci, aby udělaly přijímačky na střední školu, tak jim platím soukromé hodiny. Naučil jsem se chápat, že Základní škola je prostě „základní.“ Chcete-li cokoliv víc než naprostý základ, připravte si peněženku.
Jestli bych směl škole radit, soustředil bych se na to, aby její žáci viděli a věděli, že to, co je učí, k něčemu je. Pak si budou školy skutečně vážit. Jestli se ale ti puboši začnou kvůli tomu i jinak oblékat, na to bych moc nespoléhal.