Minule jsme rozebírali marketingový mýtus „Učte se jazyky jako děti,“ dnes se podíváme na další, který láká studenty jazyků na myšlenku, že lze zvládnout jazyk bez učení se gramatice. Tato myšlenka je samozřejmě nesmírně lákavá. Jazyk se učíme proto, abychom u piva pokecali s chlápkem odjinud, abychom získali lepší pracovní místo, abychom se domluvili na pláži s fešnou Italkou, a podobně. Nikde v tomto výčtu nefiguruje přání studenta ohromit své okolí gramatickými veletoči. Ostatně všichni máme toho kamaráda či příbuzného, který někam odjel, a když se vrátil, všechny nás ohromil historkami o svých komunikačních úspěších. A jelikož nebyl moc studijní typ, nikdo ho ani na okamžik nepodezíral, že by po nocích seděl nad učebnicí gramatiky nebo nedej bože chodil na nějaké kurzy. Takže to asi jde.
No popravdě existují metody výuky jazyků, které na tomto základě staví. Kdysi dávno, v pedagogickém pravěku, se ti, kteří na to měli, učili řeči formou zvanou „Grammar translation.“ Prostě jen pokračovali ve způsobu, jakým se ve středověku běžně učila latina a jiné mrtvé jazyky. Četly se klasické texty nijak nesouvisející s běžnou realitou a donekonečna se gramaticky pitvaly. Pro suchopárné akademiky trávící život v šerém ústranní nad zaprášenými svazky to plně dostačovalo. Leč komunikační úspěchy studentů ve skutečném světě nebyly nijak oslňující.
Reakcí na tento nepříliš vzrušující způsob výuky byla, a leckde stále je, „Direct method,“ která spočívá v tom, že vám učitel gramatické pravidlo neprozradí, ani kdy jste ho mučili. Místo toho vám bude dokolečka předvádět nějaké scénky, mávat na vás maňásky a všemožně se vás snažit přivést k tomu, abyste si na to přišli sami. Výhodou je, že to, na co si přijdeme sami, si lépe pamatujeme. Nevýhodou bude mimo jiné to, že čím komplexnější gramatika se (ne)probírá, tím hůře se dá jen tak odvodit z toho, jak se učitel pitvoří.
Vývoj jazykové metodiky se samozřejmě v dobách Berlitzových nezastavil a přicházelo se s dalšími objevnými myšlenkami. Například, že jako lze naučit psy slintat na signál zvonku, lze člověka naučit reagovat na podnět jazykový. Stačí mu jen za správnou reakci dát bonbón a za chybnou klepnout přes prsty. Voilá: Audio-Lingual Method. Rovněž známá jako Army Method. Prostě k zemi-vztyk a hlavně nemyslet.
V 70. letech reagovali pedagogičtí výzkumníci citlivějších povah na takový bezduchý prušácký dril využitím objevu, že člověk má nejen nervové reflexní dráhy, ale také vyšší emoce, a že se učí lépe a snadněji, když je uvolněný a blažený. Což nazvali Sugestopedií. Načež se studenti ocitli v pohodlných křeslech a za zvuků barokní hudby poslouchali melodický hlas sličné učitelky, která jim předčítala texty obsahující látku k naučení. Kterou měli teoreticky tak nějak pochopit sami, aniž by je kdo mučil gramatickými tabulkami.
Všechny tyto způsoby jsou založeny na docela chytrých myšlenkách, jen se poněkud přeceňovala jejich univerzálnost. Učení se jazyku je totiž jako cesta krajinou. Někde se jde snadno, někde hůř. Tu se ocitnete na pláži, tu se musíte prodrat horským průsmykem. Na pláž nepotřebujete lana, cepíny a tibetského šerpu, zato přes horský hřbet se v plážových sandálech nedostanete. A stejně jako se liší krajina, kterou jdete, ani cestovatelé sami nejsou jednoho druhu. Někdo cestuje pro zábavu a z každé navštívené země si odnese pár suvenýrů, jiný chce vše poznat do mrtě. První poutník se tedy snadno, bez námahy a radostně naučí pozdravit a objednat si pivo, druhý se pravda zapotí víc, ale pak taky může pracovat i na pozicích, kde je nutno umět i jiné věci než si říct o kladivo.
Takže se obávám, že vás nepotěším, pokud ode mě chcete slyšet, že já vás naučím snadno, rychle, bez námahy a bez gramatiky. Někdy vám prostě dám gramatické pravidlo, řeknu vám, co s ním, a pak ho budeme procvičovat. Jindy vás nechám, ať si na něj přijdete sami z kontextu. A pak ho procvičíme. Určitě budou i případy, kdy se budete muset spolehnout na obyčejnou paměť a nepříliš záživný dril. To vše podle toho, co se právě učíme, koho to učíme a proč ho to učíme.
Bez gramatiky to jde… do určitého bodu a do určité úrovně. Potkáte lidi, co vám budou tvrdit, že v životě žádný předpřítomný průběhový nesmysl nepotřebovali. A dost možná mají pravdu. Ale řekli vám taky, kde žijí, v jaké komunitě se pohybují a čím se živí? Jaký mají příjem a jak na ně pohlíží jejich okolí? Není vyloučeno, že je místní mají v zásadě za obzvlášť obdivuhodně talentované šimpanze, kteří zvládají používat nástroje a rudimentálně komunikovat gesty a posuňky. Jestli je toto výše vašich ambicí, vzhůru do školy života.
Dle mého názoru se v běžných podmínkách studentů druhého jazyka řeč bez gramatiky v zásadě pořádně naučit nedá. Je ale nutné, ze strany učitelů i studentů, neztratit ze zřetele skutečnost, že cílem je naučit se komunikovat. Že pedantické bazírování na mluvnici a její upřednostňování před ostatními složkami jazyka produkuje studenty, kteří sice dokáží brilantně vypracovat gramatické cvičení, ale v praxi raději nic neřeknou, protože se bojí, že udělají chybu a dostanou přes prsty. Nad takovými nešťastníky pak má neškolený praktik, co řeč pochytil na ulici a gramatiku neřeší vůbec, samozřejmě navrch. Hlavně stran sebevědomí.
Jednoduše řečeno, gramatika je jako lešení, když se staví dům. Ano, dům postavíte i bez lešení. Ale asi to nebude žádná perla architektury a nebude moc vysoký. Ale před deštěm se schováte. Je to na vás.