Předesílám, že dnešní téma se týká spíše problematiky klasické školní výuky, oproti výuce soukromé a individuální. Třebaže obě disciplíny se v mnohém prolínají, liší se mimo jiné sociální dynamikou skupiny studentů, prostě proto, že na rozdíl od školních dítek jsou lektorovi klienti veskrze dospělí, zralí, rozumní lidé, a taky jich nebývá ve skupině dvacet.
Ok, takže jdeme na to. Nikdo není dokonalý. A třebaže by to mnohým žákům přišlo jako rouhání, ani pan učitel není dokonalý, neví všechno a občas se i stane, že netuší, co má s těmi rarášky dělat. Mladý učitel, ještě nevyhořelý a plný ideálů, si toho je bolestně vědom a touží profesně a lidsky růst. Touží předat svým žákům nejen vědomosti, ale také vysochat z toho ohromného leč dosud dřímajícího potenciálu co nejlepší lidské bytosti, které, kdo ví, třeba v budoucnu konečně vymyslí lék na blbost a lidský rod bude zachráněn.
I když je vzdělávání učitelů u nás na slušné úrovni a univerzity opouští lidé s ohromnou teoretickou a aspoň nějakou praktickou přípravou, nelze popřít, že mladí kantoři záhy seznávají, co všechno jim jejich Alma Mater milosrdně zatajila. Nezbývá jim než dělat to, co všem zoufalým leč odhodlaným lidem od úsvitu dějin, totiž učit se za pochodu. Po určité době strávené před třídou, po mnoha bitvách proti silám nevědomosti, zlobivosti a lenosti, některých možná skoro i nerozhodných, takový kantorský bojovník světla nazná, že jeho výcvik není ještě zcela u konce a zatouží po zpětné vazbě. A protože mu moderní pedagogika vštípila v zásadě správné přesvědčení, že proces výuky jest partnerstvím mezi učiteli a žáky, nikoliv despocií či dokonce teokracií, kde je bohem učitel, napadne ho ohromná myšlenka. Pln bezelstné nevinnosti předstoupí před třídu a položí jí otázku, co si myslí o jeho učitelském snažení, co dělá dobře, co špatně, kde by se měl zlepšit… Vím to, taky jsem byl takový a taky jsem to zkusil. Zkusili to i někteří učitelé, kteří učili mě.
Moje žena tvrdí, že to není tak špatný nápad, pokud se dobře promyslí konkrétní znění otázky. Možná má pravdu. Možná všechny ty pedagogické katastrofy, jichž jsem byl svědkem, byly způsobeny nevhodně položenou otázkou. A možná nejen ty pedagogické. Umím si představit, jak se v bitvě u Lipan při pohledu na zdánlivě prchající vojsko Panské jednoty obrátí jeden z hejtmanů husitských polních vojsk na Prokopa Holého a bezelstně se zeptá: „Vletíme na ně Bratře, ku větší slávě Boží, nebo tu zase budeme sedět jako srabi za vozovou hradbou?“
Ok. Možná to jsou ty špatně položené otázky. V roce 1988, kdy jsem seděl v osmé třídě základky na hodině dějepisu, které obvykle neprobíhaly moc dobře, jako ostatně málokteré hodiny v naší třídě, možná s výjimkou tělocviku a branné výchovy, už toho měl učitel dost a položil nám špatnou otázku ve stylu:
„O.K. Tak co byste tedy radši dělali?“
Rozdal nám papíry a nechal nás, ať mu to anonymně napíšeme. Upřímně už si nepamatuju, jestli jeho otázka zněla vážně takhle, ale pravdou je, že ji tak všichni pochopili. Když pak zdrcený pedagog seděl za katedrou a s hlavou v dlaních se probíral tím štosem odpovědí hemžících se konstruktivními návrhy typu: Pojďme na bazén, pojďme do lesa a pojďme domů, nelze se mu divit, že ucítil potřebu ze všech doporučení vypíchnout ten jediný lístek, který ho žádal, aby nám vyprávěl něco zajímavého o Římanech, křížových výpravách nebo třeba zámořských objevech, prostě o čemkoliv zajímavém, namísto o vědecko-technické revoluci nebo jiných zoufale nudných tématech. Třebaže anonymita pisatele byla teoreticky zachována, moji méně zvídaví spolužáci měli okamžitě jasno a má další školní docházka byla ještě méně příjemná než dosud.
Když jsem později takové otázky kladl svým žákům já, byť byly v mých očích mnohem lépe a cíleněji položeny, nebyl výsledek nikdy charakterizován ohromným nárůstem motivace, zlepšením učebního procesu a nadšeným žactvem hltajícím každé mé slovo v nově nalezeném nenasytném hladu po vzdělání. Pravda, nikdo po mě nechtěl, abychom si šli místo angličtiny zaplavat, ale prý: co kdybychom dělali především písničky, ty jsou přece anglicky, nebo koukali na filmy, jistě že s titulky, nebo hráli lodě, čímž si procvičíme abecedu A-H a čísla 1-10. Ale to nebylo ještě to nejhorší.
Je psychologickým faktem, že třída není jen součet osobností žáků. Je to v podstatě samostatná mnohohlavá bytost s vlastní osobitou povahou. A možná kupodivu mnohem méně rozumná než jedinci ze kterých se skládá. Můžete si ji představit jako takové zvířátko. Třeba psa. Co myslíte, jak si posílí své postavení vůdce smečky, který se shromážděných šelem zeptá, co by mohl dělat líp? A můžeme těm prostým, nekomplikovaným tvorům mít za zlé, když přijdou s nápadem uspořádat nové volby na post Alfy, zcela po psím/vlčím způsobu?
Za léta svého učitelského působení na základce jsem dospěl k přesvědčení, že učitel si samozřejmě musí být vědom svých nedokonalostí, snažit se je překonat, růst a vyvíjet se. Že samozřejmě nemá vládnout své třídě krutým terorem a hrát si na všemocného a vševědoucího. Ale stejně jako vůdce psí smečky, nesmí dát najevo, že neví, co dělá. Že si není jistý svou mocí. Protože i když ho děti samozřejmě nesežerou jako vlčata, pokud si myslel, že si je tímto liberalismem získal, tak se šeredně přepočítal. Smečka a třída projevenou slabostí a zranitelností pohrdá. Tragičnost situace podtrhuje to, že takovou touhu po zpětné vazbě učitel nejspíš nepocítí ve třídě, kde se mu daří, ale spíše tam, kde žáci kladou jeho působení tužší odpor. Tedy tam, kde jeho postavení není z nejpevnějších hned od samého počátku.
Co tedy s tou zpětnou vazbou? Jak se teda má chudák učitel dozvědět, co dělá špatně? Ve školách s dobrým kolektivem zkušených kantorů bych asi doporučil pozvat si někoho z nich na hospitaci. Předpokládám, že takový zkušený profík mi poradí líp než žák, který ze své přirozenosti samozřejmě dá přednost cachtaní v bazénu před vzděláváním.
Na druhou stranu, doba se změnila. Dnešní žáci, odchovaní demokracií a svobodným myšlením, se možná radikálně liší od těch vyrostlých v době totality, či krátce po ní. Taky je možné, že situace na středních školách se liší od škol základních. Mládež na gymplech je přece zralejší a rozumnější. Co myslíte?
Pokud vás příspěvek zaujal, můžete zkusit ještě tyhle dva:
