Netvrdím, a nikdy jsem netvrdil, že učení angličtiny není práce. Že to jde samo, když se ví jak na to. Že mám patent na rychlou, nezbolestnou, bezpracnou a zázračnou metodu. Kdepak. Kdo chce umět anglicky, ten se samozřejmě nevyhne učení se nepravidelným slovesům a podobným nepříjemnostem. Ale. Kromě téhle intelektuální nádeničiny je přínosné, dobré, a dost možná i nutné, si s tou řečí i hrát. O jednu takovou hru se s vámi dnes podělím. Hezké na ní je to, že se odehrává uvnitř vaší hlavy, kde ji nikdo nevidí. Nehrozí tudíž akutní nebezpečí, že vás dva usměvaví hromotluci vezmou na dlouhodobý pobytový zájezd do jedné příjemné okrajové čtvrti hlavního města Prahy.
Můžeme tomu říkat třeba Scooter English, Koloběžková angličtina. Nepotřebujete k ní nutně koloběžku, někdo prostě radši kolo, jiný zas chodí běhat. Dá se provozovat i v bazénu, samozřejmě bez koloběžky i kola, ale zato v plavkách. Všechny tyhle varianty jsem si vyzkoušel, až na to běhání, to upřímně nenávidím. Už od střední školy, kdy nás jeden šílenec v roli tělocvikáře podrobil běžeckému výcviku. Existuje mimochodem vůbec někdo, koho naše školství nějak nepoznamenalo a nezošklivilo mu něco, co by jinak mohl považovat za docela užitečné, přínosné a možná i příjemné? Ale zpátky ke Scooter English.
Premisa číslo jedna, už od školních let má většina lidí hlavu napěchovanou angličtinou, jenže ta nemůže ven, protože ve škole se s komunikací prostě tak nějak nepočítá. Neptejte se mě proč, možná to má co dělat s vcelku oprávněným podezřením, že kdo umí mluvit, ten by mohl možná časem i odmlouvat. Tak tedy, angličtiny máme plnou hlavu, ale nejde ven. Druhá premisa, či spíše zkušenost, je ta, že když se tělo věnuje nějaké dlouhé, monotónní ale v zásadě nikterak nepříjemné činnosti, má mozek volno a může se pustit do vytváření bláznivých myšlenek, nebo se třeba úplně vypne a vyprázdní. V tomto stavu vás moc neprudí váš vnitřní soudružka učitelka, co vám normálně brání vyjádřit jedinou vlastní myšlenku, protože na vás furt ječí, že jste zapomněli koncovku –s ve třetí osobě nebo jste, nedej bože, vynechali neurčitý člen. A že budete po škole, dostanete pětku a napíše vám poznámku. Červenou propiskou. Tak tahle baba na kolobce nejezdí. Asi je to na ni příliš radostná záležitost.
Povězte mi, s kým si tak nejradši povídáte, zvláště když si chcete popovídat opravdu rozumně a s někým, kdo vás dobře chápe? Před kým nemusíte mít tajnosti a můžete mu všechno říct? Ano, s manželkou to jde samozřejmě taky, ale ta nemá bohužel vždycky čas, někdy vám taky vaří oběd nebo se stará o vaše děti. Nebo vám nakupuje, pere, žehlí nebo zašívá ponožky. Prostě, někdy na vás nemá vůbec čas. Tak tedy nevím jak vy, ale já si povídám sám se sebou. Většinou úplně tiše, takže s tím ty divné pohledy, kterými mě občas lidé častují, určitě nijak nesouvisí.
Dobře. Svištíte si to podél Berounky příjemných 15 km v hodině, před vámi za vámi nikdo, přepněte mozek napůl na autopilota a může nastoupit Scooter English. Kolem sebe máte fakt obrovskou školní třídu plnou úžasných pomůcek. Můžete začít.
I am riding, riding, riding my scooter. One-one-one, two-two-two. Hello, tree! One-one-two-two. Hello, rock! I am riding, riding, riding my scooter.
To jen tak pro příklad a pro začátek. Záleží, co všechno v té hlavě už máte, jde o to nechat to vyplavat a moc se nehrabat v tom, jestli je to úplně dobře. Možná vás překvapí, co vám váš mozek začne za chvíli házet.
One-two-one-two. Faster-faster. One-one-two-two. Oops, sorry, jak se to řekne, jo, squirel. Sorry, veverko. Nemáš se mi tu motat. Run-run-run away. Faster, faster, oops, a tree. That was close.
Možná za chvilku zjistíte, že si opakujete slovíčka z lekce „Seeing the doctor.“ Třeba: Broken leg. Twisted ankle. Fractured skull. It hurts. I can’t move my arm.
Když minete nějakou fešnou běžkyni, můžou vám naskočit slovíčka z příbuzné lekce o lidské anatomii, nebo seznamování, nebo pozvání do kina, prostě samá příbuzná témata.
Samozřejmě nemáte zpětnou vazbu, takže úplně nevíte, nakolik dobře si vedete, ale o to nejde, protože váš mozek tvoří a zvyká si v tom jazyku myslet. Pokud se zaseknete na něčem, co nevíte, jak se řekne, a k vodě to pustit nemůžete, protože vás to štve a ruší příjemný stav mysli plný zelených stromů, rozsochatých skal a sošných běžkyň, tak na chvilku zastavte, poznamenejte si to do mobilu k pozdější rekapitulaci, a kopněte zase do vrtule.
Nevím, jestli to tak dělali všichni, co se naučili anglicky. Asi spíš ne. Ale já to tak dělal a někdy i dělám. Nevím, jestli se to osvědčilo všem, co to kdy dělali, a nevím, jestli se to osvědčí vám. Mně se to osvědčilo. Zkuste si to. Uvidíte.
