Pravidelní čtenáři mého blogu si již možná ani nemysleli, že o mě ještě někdy uslyší. Mnozí si již jistě mnuli ruce, že jsem se začal věnovat nějaké smysluplnější činnosti. No, tak jsem zpět. Hurá. Odpusťte mi to odmlčení, měl jsem práci. Tedy, tu mám tak nějak pořád, jak vědí frekventanti mých jazykových kurzů, jimž nepřestávám být průvodcem na jejich pouti k vytouženému zvládnutí angličtiny či španělštiny. Jen se tentokrát na mých časových kapacitách výrazně podepsal úkol zprostředkovat angličtiny neznalému českému čtenáři, který mými kurzy evidentně ještě neprošel, literární dílo z pera autorky Ariel Lawhon(ové), v němž tato vypráví pohnutý příběh hrdinky francouzského odboje proti nacistům, krásné drsňačky Nancy Wake(ové). Kniha se pravděpodobně bude jmenovat „Krycí jméno Helene“ a čtenáři chtiví dobrodružství, romantiky a nefalšované historie si ho budou moci zakoupit u všech dobrých knihkupců hned, jak se korektor prokouše mým rukopisem, umělec nakreslí obálku a nakladatelství román vychrlí na knižní trh.
Výše zmínění pravidelní čtenáři mého blogu zajisté vzpomenou na podobný příspěvek o rozervaném nitru překladatele. Ti méně pravidelní ho naleznou pod některým z obrázků ilustrujících tento text. Nuže, tato kniha byla podobná, leč jiná, Zatímco ta předchozí pojednávala o osudem těžce zkoušené osmileté dívce a jejich pěstounech, kteří neměli nad osudem v podstatě nižádnou kontrolu a mohli se s ním pouze snažit vyrovnat, Nancy Wake si svůj osud vybrala. Ne že by jí to život nějak zvlášť usnadnilo. V přiloženém videu, a z něj se odvíjejících jazykových úkolech, se s touto nevšední paní seznámíte poněkud podrobněji, ačkoliv podat její život v oněch pěti minutách je stejně absurdní nápad, jako snažit se ho vecpat do pouhých pěti set stránek mnou právě přeloženého románu.
Pokud jste sem přišli výlučně proto, abyste si vybrousili své poslechové dovednosti a naučili se několik slovíček z angličtiny pro špiony a sabotéry, klikněte na ikonku s linkem k videu, splňte supertajný jazykový úkol a rozluštěte tajné kódy prostřednictvím aplikace Quizlet. Pokud vás zajímá, jak to všechno souvisí s rozvojem umělé inteligence (nejen) v mém oboru a bojem utlačovaných genderových menšin za jazykovou rovnoprávnost, pokračujte směle dál.
Jazykový úkol: Jsou následující tvrzení pravdivá či nikoliv (T/F) Klíč k řešení je pod záhadným symbolem klíče, slovíčka pod ikonou Quizletu
- The spies of WW2 relied on sophisticated technological gadgets to do their job.
- She married a rich Frenchman and used his wealth to fight the Nazi.
- The Nazi called her the White Mouse because they couldn´t catch her.
- Eventually, she and her husband escaped to England.
- It was her job, as an SOE operative, to arm and train the French Resistance.
- Her bravest deed was to evade the Nazi using a bike.
- After the war, she returned to France.
Nedávno jsem měl s jednou svou studentkou zajímavou debatu o vlivu technologií na profesi překladatele, potažmo učitele. Ohromující pokroky, kterých A.I. na poli jazykovém učinila, přivádí totiž mnohé lidi k závěru, že profese učitele jazyků a překladatele jsou odsouzeny k vyhynutí, protože se blíží den, kdy vám každý mobil přeloží cokoliv do čehokoliv a nebude tedy důvodu se dále mořit s nějakou jazykovou výukou. A pokud by se někdo přece jen z nějakých důvodů mořit chtěl, tentýž mobil mu toho učitele rychle, snadno, efektivně a zdarma nahradí. A co já na to.
Co se kantořiny týče, dovolím si citovat slova své učitelky učitelství z Masarykovy univerzity v Brně, která má za to, že každý učitel, kterého může nahradit počítač, by nahrazen být měl. Jestli jsem takto nahraditelný já, to nechám na posouzení svým studentům.
Co se profese překladatelské týče, věřím, že po stránce mechanické dokáže brzy, pokud ne už dnes, stroj člověka nahradit. Pokud dokáže vést s člověkem rozhovor, aniž by tento poznal, že se baví s počítačem (čímž daný stroj projde tzv. Turingovým testem) není důvod, aby tato mašina nezvládla i překládat. Tohoto okamžiku se mnozí znalci obávají a považují jej za další krok k takzvané singularitě, tedy okamžiku, kdy vývoj technologií začne být nepředvídatelný a lidé nad ním ztratí kontrolu. Zjednodušeně řečeno, stroje budou tak dokonalé, že začnou vyvíjet nové, ještě dokonalejší stroje, a člověk na to bude jen zírat s otevřenou pusou. Velice úrodné pole pro filosofické úvahy.
Ovšem, byť si myslím, že by takový stroj knihu v zásadě přeložit dokázal, překladatel musí činit volby na základě pochopení mezilidských vztahů, které je, myslím, počítači nedostupné. Vezměte si třeba otázku formálnosti. V češtině ji vyjadřuje, mimo jiné, vykání a tykání. Mají si dva lidé na stránkách knihy vykat či tykat? Anglické YOU je jak ty, tak vy, takže ho volíme na základě pochopení situace. Z kontextu. Ze vztahu těch dvou. Ze vztahu, který se vyvíjí. A mění. Má si paní Wake(ová) s vůdci Odboje vykat nebo tykat? Neznají se osobně, jsou to dospělí lidé, takže by bylo vhodné vykání. Taky potřebuje jejich respekt, aby je mohla vést, a vykání je vnější znak takového respektu. Nemluvě o tom, že si jako jediná žena mezi dvěma a půl tisíci chlapy potřebuje udržet jistý odstup. Na druhou stranu s nimi dlouhé měsíce žije v hustých lesích, nečesaná a nemytá, a spolu s nimi bojuje o holý život. To lidi obvykle dost sblíží. Nemá si s nimi začít někdy tykat? A pokud ano, kdy? Jak to v té knize poznám? A když to poznám já, poznají to i mí čtenáři? Přijde jim to přirozené? Nenaruší to vnímání příběhu? A pokud si vyká/tyká s pěti vůdci odboje, musí si vykat se všemi ostatními? Proč by musela? Nemá přece nutně stejný vztah ke všem. Ale zase, byť ho nemá, neměla by dávat najevo, že ho má? Aby se neřeklo, že jim měří dvojím metrem? A co když se s jedním vrchním partyzánem nesnáší a vysloveně si nadávají, ale po nějaké době se naučí vzájemně respektovat? Nemyslím, že se kteříkoliv dva překladatelé k tomu postaví stejně, a oba si svou volbu nějak zdůvodní. Jestli to udělali dobře nebo ne, to posoudí až čtenáři, kterým se to bude dobře číst. Což je hodně subjektivní kritérium. Stroj, který by uměl něco takového dobře vyřešit, by v zásadě musel rozumět lidem. A jejich vztahům. A to podle mě nezvládne ani s nadlidskou inteligenci, protože lidské vztahy obsahují nezanedbatelný iracionální a nelogický prvek. To prostě nevypočítáte, protože to musíte cítit.
Další věc je, že lidský jazyk se vyvíjí, stejně jako se vyvíjí lidská společnost. Momentálně je obé hezky vidět na boji genderových aktivistů za takový jazyk, který by nikoho neutlačoval tím, že mu vnucuje ženský, mužský (či střední) rod. Je to paní Wake nebo paní Wakeová? A tenhle případ je ještě hodně jednoduchý, protože paní Wakeová je, a cítí se, ženou. A žije v době, kdy žena bývala ženou a muž mužem, a pokud se tak necítili, museli se s tím vnitřně – a tajně – vyrovnat a smířit. V češtině jsme dosud přechylovali hlava nehlava všechny paní a dámy. Z Michale Obama jsme udělali Obamovou, aniž by se jí někdo ptal, jestli je s tím srozuměná a jestli změnou jejího jména nezasahujeme do její identity. Překladatel se opět rozhodne tak, aby to dobře znělo, a Wakeová je snad pro české ucho stravitelná. Ale do děje vstupují i osoby z kultury francouzské, a nevyhnutelně dojdete ke jménu, které s tím -ová zní prostě blbě. Uděláme tedy výjimku a budeme nedůslední? A co když si ta postava navíc na svém jménu výslovně zakládá? Je to feministka, která nehodlá přijmout jméno svého manžela, byť ho miluje. Odmítá být Madame Gonzales(ová??) – její muž je Španěl – a trvá na tom, že bude Madame Marsic(ová??) Protože se nechce jako žena jmenovat po muži. Aha. Takže smažme to -ová, ale pouze u Madame Marsic, protože je divná? Jako překladatel můžu přihlédnout i k tomu, že tento román je určen ženám hrdým, nezávislým, patriarchátem nespoutaným. Je o hrdin-ce. Takové ženy zlomení okovu přechylování dost možná ocení. A teď se zeptejte, co si o tom myslí počítač. Anebo radši ne, protože kdoví, jak by se k problému chaotické, nelogické, iracionální lidské rasy postavil.