Když se člověk začíná učit svůj první cizí jazyk, má zpravidla spoustu naivních představ o tom, jak to vlastně celé funguje. Několik lidí se mi tajně přiznalo, že si jako malí mysleli, že cizí jazyk je jako jejich jazyk, jen místo jednotlivých slov jako pes nebo dům, používají nějaká jiná. Třeba kočka nebo auto. Jiní si v tomto věku už všimli, že cizincům skutečně nerozumí ani slovo, a tedy předpokládali, že slova pes a dům se nahrazují jakýmisi prapodivnými skupinami hlásek. Až mnohem později a se zkušenostmi se dojde k poznání, že jazyky mají i jinou strukturu, a že nahrazovat jednotlivá slova v jazyce A slovy jazyka B vede jen k pseudojazyku C, kterému už zpravidla nerozumí ani lidé, co mluví jazykem A a B.
Jeden příklad za všechny, coby začínající učitel jsem byl konfrontován s tvrzením jedné žákyně devátého ročníku, znějícím:
I advice play tennis.
Z kontextu bylo zřejmé, že o žádnou radu nejde, měla prostě jen mluvit o svých zálibách. Celkem mi trvalo, než se mi podařilo zrekonstruovat její myšlenkové pochody a dosíci hlubin její nedotčenosti angličtinou, které byly vzhledem ke skutečnosti, že tou dobou byla pedagogickému působení různých angličtinářů vystavena již čtyři roky, skutečně závratné. Učinil jsem totéž co ona, tedy zalistoval slovníkem, a mé temné podezření se potvrdilo. Slovo „ráda“ ve slovníku nenašla, sáhla tedy po nejbližší alternativě a doufala, že nebudu puntičkář. Rada = advice. Hotovo, vymalováno.
Nabízejí se samozřejmě další podobné příklady, a jak potvrzuje mé lektorské působení u jednoho zcela dospělého a jinak velmi inteligentního člověka, ani slovní hříčky typu „Lubricated like a fox“ nepatří želbohu zcela do říše internetových pohádek.
Avšak tato problematika má ještě další úroveň spočívající v tom, že jazyky mají nejen jinou strukturu, oni jejich mluvčí prostě vidí svět jinak. Jistě, všichni jsme lidi, v našem nejbližším okolí i převážně Evropani, naše kultura není zas tak odlišná. Jsou lidé, co mi tvrdí, že i takoví Arabové jsou jako naši bratranci, se kterými se sice moc často nevídáme, ale pořád jsme jedna rodina a v podstatě si rozumíme, i když spoustu věcí děláme jinak a žijeme si každý po svém. To takoví Číňané a jiní Asiaté jsou proti nim jako z Marsu. Takže i když se naučíme jejich jazyk, včetně jeho struktury, pořád si pořádně nerozumíme, a je to o to zrádnější, protože si myslíme, že jo. Bylo mi vysvětleno, že když se třeba na politicko-obchodním jednání mluví o investicích, odchází jedna strana s pocitem, že si s parterem vyměnili několik zdvořilostí, navodili atmosféru spolupráce a že to do budoucna vypadá, že by se snad dalo něco vymyslet, zatímco druhá strana je přesvědčena, že jí první strana SLÍBILA miliardové investice, vykopání průplavu napříč Evropou a stádo jednorožců do zoologické zahrady v hlavním městě. A pak jsou z toho mrzutosti.
Ale přiznávám, že o tomhle toho zas tak moc nevím a připadá mi těžké úplně uvěřit tomu, že jde jen o kulturní rozdíly a jinak byly obě řečené strany bezelstné a nevinné jako holubice. V zásadě spíš zastávám názor, že když se spolu baví dva notoričtí lháři a manipulátoři, byl by v podstatě zázrak, kdyby z toho vyšlo něco pozitivního, i kdyby sdíleli jeden mateřský jazyk.
Ale vraťme se zpět do Evropy. Mnohokrát jsem se u cizinců setkal s názorem, že Češi jsou uzavření, nabručení a veskrze negativističtí až nepřátelští. Mnozí jistě jsme, ale zas tak paušálně bych to neviděl, zvláště když pak slýchám, jak těmto cizincům jejich zkušenější krajané oponují a říkají, že nikoli a zcela naopak, že to tak jen působí na první pohled a v jádru neexistují lidé štědřejší, velkorysejší a přátelštější než Češi.
V tomto případě je možná částečně na vině pro změnu zvuková stránka řeči. Angličtina je oproti češtině hodně melodická a zvláště některé její varianty jsou vyloženě zpěvavé. Čech má pocit, že melodie věty lítá nahoru a dolů jako na lochnesce v Disneylandu a považuje dotyčné mluvčí za afektované a emocionálně silně nevyrovnané jedince, co všechno strašně prožívají. Česká melodie řeči je oproti tomu v podstatě rovná a plochá jako nově vyasfaltované parkoviště, nebo to tak Američanům aspoň připadá. Takže zatímco oni jsou pro nás afektovaní cvoci, co nejspíš na něčem jedou, my jim připadáme naprosto otrávení, znudění a nabručení, i když obsah toho, co jim říkáme, tomu protiřečí. Takže ještě navíc neupřímní a možná až cyničtí.
„No to jsem rád, že vás vidím. Ano, určitě mi o sobě něco řekněte, protože mě to skutečně hrozně zajímá.“
Takže, krajané moji, zkuste se při mluvení trochu odvázat, rozhoupejte svá pohodlná mluvidla a dejte do toho srdce. Vím, že je to těžké. Asi jako byste Ostravákovi říkali, že má kvákat jako Pražák.
A to jsme ještě ani nezačali mluvit o tom, čemu se někdy říká „národní povaha,“ jako že Češi jsou přeborníci v brblání a Angličané jsou zase slušní, leč studení čumáci, což se samozřejmě odráží na všech výše zmíněných úrovních. Dejme tomu, že potkáme jistou slečnu Sue, která je úplně pitomá. Čech si nebude brát servítky, a když se o ní pak bude bavit se svým anglickým kamarádem, co k nám přijel za prací, protože doma si tolik nevydělá, může mu rovnou vpálit:
Sue is stupid.
Angličan sice v zásadě souhlasí, ale taková hrubost se mu příčí, tak jen pokývá hlavou a pronese:
Well, she certainly isn’t very clever, is she?
(Inu, příliš bystrá rozhodně není, nemýlím-li se.)
Prostě přídavné jméno „stupid“ není slovo, které by Angličanovi ve slušné společnosti splývalo ze rtů s podobnou snadností jako průměrnému Čechovi. Nahradí je tedy slovem opačného významu – clever – a význam věty jako celku zachová jeho elegantním popřením. Prostě zjevně není příliš bystrá. A nadto tázacím dovětkem dá najevo, že se jedná pouze o jeho názor a nikoliv holou skutečnost, na které se musejí všichni shodnout.
Takže abych to shrnul, co se cizího jazyka týče, jeden nemá nikdy zcela vyhráno, ani když už zvládnul všechna nutná slovíčka, osvojil si gramatiku a jakž-takž se popral s výslovností. Vždycky je kam růst.
Pokud vás dané téma zaujalo, o něčem podobném jsem psal taky v blogu Gentleman a toreador, respektive také v příspěvku O zmrzlině, autobuse a dějinách.