Nestává se často, aby nějaký učitel připustil, že nějaký předmět může být důležitější než ten jeho. Většinou učíme to, co nás baví, nebo aspoň kdysi dávno bavilo, dokud nám to generace žáků nesdílejících naši zálibu nezhnusily. Nebo se taky dá říct, že v ideálním případě učíme to, čemu opravdu rozumíme, a pokud člověk něčemu rozumí, zpravidla se naučil mít to svým způsobem rád. Nevím, musím se zeptat nějakého doktora, jestli má rád viry a bakterie. Umím si představit, že svým způsobem může minimálně obdivovat jejich životaschopnost a adaptabilitu, byť smyslem jeho práce je obé radikálně omezit.
Já učím angličtinu a asi se shodneme, že je to předmět důležitý. Jde přece o komunikaci. Svět je dneska jedna malá vesnice, všichni se potkávají se všemi. Pracovně, o dovolené i zcela lidsky. Pokud sousedovi nerozumíme, může nám jeho řeč připadat hrozivá. Kdo ví, jestli nám nenadává, nevyhrožuje nebo se nám neposmívá. Jakmile jí ale rozumíme, třeba zjistíme, že se jen ptá, jak se nám daří. Anebo ne, ale dokud mu nebudu rozumět, tak prostě nevím, a neznámo je vždycky svým způsobem děsivé. Takže ano, angličtina je určitě důležitá, a to podle mě i pro ty, co nepracují v mezinárodním obchodě a dovolenou nejradši tráví u rybníka za vesnicí. Prostě proto, že takového člověka není tak snadné zmanipulovat tím, že mu nějaký politik bude démonizovat sousedy od vedle a z toho odvozovat nutnost se proti Nim semknout, nejlépe samozřejmě pod jeho vedením. A i když si třeba koupí veškerá média v zemi, není pravděpodobné, že by stejným způsobem mohl ovlivňovat i média zahraniční. Takže takové jazykově zdatné obyvatelstvo není tolik náchylné k manipulaci, protože si může snadno dohledat, co o daném tématu píší u sousedů.
Navzdory tomu si nemyslím, že angličtina je to jediné a nejdůležitější. Čím dál víc dospívám k přesvědčení, že dalším klíčovým předmětem je dějepis. Tady asi většina pubertální mládeže obrátí oči v sloup, což popravdě bývá v tomto věku nejčastější poloha toho smyslového orgánu, a utrousí něco o tom, že čo bolo to bolo, a prečo sa k tomu navracať (abychom trochu narušili tu anglickou hegemonii a zabrousili k jazyku i jiných sousedů.) No, proč. Protože historie je učitelka života, a kdo z jejích lekcí propadne, ten si je musí zopakovat. Což je do značné míry klišé, ale asi se shodneme v tom, že i když se historie neopakuje úplně, rozhodně má tendenci se sama sobě hrozně podobat. A nejhorší na tom je, že pokud z lekcí historie propadne dostatečný počet žáků, musí si tuto látku zopakovat i ti, co ty lekce pochopili, což vede ve společnosti k pochopitelnému roztrpčení a nevraživosti jedněch vůči druhým.
Velkou otázkou samozřejmě je, jak ten daný předmět učit a co z něj učit. Byť je samozřejmě angličtina úžasná, chápu, že k účelné komunikaci není úplně nezbytné být detailně obeznámený se všemi zákoutími lingvistiky, a třebaže mám dějepis rád, dokážu si představit, že ne každý musí být fascinován vývojem čelních laloků od australopitéků po neandrtálce až k dnešnímu, vysoce inteligentnímu, všestranně rozvinutému a vůbec dokonalému homo sapiens. Žel bohu, způsob jakým se oba předměty zhusta vyučují, a taky obsah těchto předmětů daný učebními osnovami, mě vede k tomu, že těm přidrzlým pubošům docela rozumím. Takže bych to celé trochu překopal, kdybych mohl, jestli mi rozumíte. (A je asi dobře, že nemůžu, protože je docela možné, že si to představuju, jako Hurvínek válku.)
Angličtině rozumím o dost víc než dějinám, a co jsem jako učitel opustil semknuté řady státních zaměstnanců, můžu si učit víceméně, jakým způsobem chci. Skutečnost, že se ke mně, a podobně smýšlejícím učitelům na volné noze, uchylují stále noví a noví žáci zpruzení státním školstvím, mě vede k domněnce, že na to možná nejdeme úplně špatně. Ostatně přijďte a přesvědčte se sami – to byla malá reklamní vsuvka.
Co se dějepisu týče, tady se pouštím na nejistou půdu. Historii mám jen jako hobby a nikdy jsem ji neučil, ale vycházím z předpokladu, že má-li škola k něčemu být v reálném životě, musí to, co se v ní učí, nějak souviset se světem, jaký je. Pěstní klíny, městské státy Mezopotámie a Karel IV, jakkoliv jsou to fascinující témata a pro některé naprosto srdcové záležitosti, podle mě se současností souvisejí pramálo. Jistě, dá se namítnout, že máme-li pochopit 1. světovou válku, musíme vědět, co bylo před ní, a abychom pochopili, co bylo před ní… a jsme zase u pěstních klínů. Asi se v nějakém bodě budeme muset vzdát ideálu pochopení všech příčinných souvislostí a nechat si je buď někdy na později, nebo ještě spíš jen pro ty, které to téma zajímá více do hloubky, protože, ruku na srdce, husitské války se zas k naší současnosti nevztahují tak žhavě, jak nám komunisti léta bili do hlavy.
Troufám si tvrdit, že je pro nás životně důležité, aby mladí lidé chápali, proč současnost vypadá, jak vypadá. Protože brzy půjdou k volbám a asi bychom se většinově neradi vraceli do padesátých let. Pro základní pochopení současnosti není asi nutné jít hlouběji než k první světové. Tam se určily hranice nejen Evropy ale i na Blízkém východě – a leckde jinde. Tam se položily základy pro druhou světovou, a hned tu máme ty zlé Němce a hodné Rusy a jejich morální právo vládnout Evropě na věčné časy a nikdy jinak, protože přece porazili (úplně sami, fakt) ten nepochybně zlý fašismus, od kterého se přece komunismus ve stalinském pojetí tak zásadně liší. Komunistické lágry jsou přece něco úplně jiného než nacistické koncentráky, ale dosti hořkého sarkasmu. Problém je, že po všech těch pěstních klínech a letech biflování irelevantních letopočtů už mladí dějepis zaprvé intenzivně nenávidí, za druhé, na 1. a 2. světovou zbývá už žalostně málo času a za třetí, do současných dějů se učitelům nijak moc nechce, protože se do toho prolíná politika. Co naplat, současnost prostě JE o politice. Chápu, že husiti jsou dneska už celkem politicky neškodní, zato jistá současná politická hnutí už o poznání méně. Ale není tak nějak užitečnější řešit problémy, které jsou než mluvit o problémech, které kdysi byly? Abych to shrnul, aby se na světě něco zásadně pohnulo k lepšímu, musí spolu lidi zaprvé komunikovat a to nejlépe civilizovaně, a za druhé vědět, kudy cesta nevede, protože jsme tamtudy už kolikrát šli. Pravda, pod různobarevnými prapory, nicméně do stále stejných pekel.
Pokud jste dočetli až sem a příspěvek vás zaujal, o něčem podobném píšu ještě zde.