V tomto blogu vás nejen provedu historickým Řeznem, ale jako bonus vám též prostřednictvím anglické a španělské verze umožním pocvičit si poslechové a čtecí dovednosti. A ty, kteří již oba jazyky ovládají, vyzývám aspoň k prověrce středoškolských znalostí v krátkém historicko-kulturním kvízu. Link k těmto pokladům naleznete na konci toho blogu. Takže je prakticky vyloučeno, abyste po shlédnutí videí a přečtení blogu neodcházeli významně obohaceni. Nuže do toho.
Řezno je krásné město s historií sahající od Římanů až po naše časy. Navíc leží prakticky kousek za hranicemi, takže díky dálnici jsme tam byli z Berouna rychleji než v Brně. Což ocení nejen ti, kteří cestují s dětmi. Za víkend sice nemůžete prakticky nikde vidět, projít a zažít úplně všechno, ale celkový dojem si uděláte, a pokud vám to nestačilo, máte dobrý důvod podívat se tam ještě jednou. Až se vám bude někdy chtít.
Naše konkrétní pouť vypadala zhruba takto. Z našeho hostelu na Wöhrdstraße (1), ležícího, jak název napovídá, na ostrově mezi Dunajem a řekou Regens, je to tak dvacet minut pěšky k Steinere Brücke (2), nejstaršímu kamennému mostu ve střední Evropě, pocházejícímu z roku 1146, který se stal inspirací jak pro most Karlův, tak i pro dřívější Juditin. Při pohledu na něj vám bude jasné, proč byl považován za 8. div světa.
Z něj je to co by kamenem dohodil ke Goliášovu domu, Goliathhausu (3), ze 13. stol, na jehož fasádě se od roku 1573 skví freska boje Davida s tímto biblickým obrem. Není bez zajímavosti, že v tomto domě bydlel v roce 1945 Oscar Schindler, který za války zachránil přes 1200 Židů, čímž dostává symbolika tohoto místa zcela nový rozměr.
Cesta středověkými uličkami nás pak zavedla k „Novému farnímu kostelu“ čili Neupfarrkirche (4), stojícím v bývalém židovském ghettu, jehož obyvatelé byli v 15. století obvinění z hospodářského úpadku města a vyhnáni, tedy aspoň ti, kteří přežili doprovodný krvavý pogrom. S touto temnou historií zajisté nijak nesouvisí sprejerský počin na fasádě kostela, který rudými písmeny hlásá, že světové války zastaví pouze revoluce. Pisatel se zde vyznal z víry, že „Mír je rudý.“ Zde, znaveni historií, filosofií i couráním po městě může poutník zakusit v nenápadném stánku cenově dostupnou a ve vegetariánském provedení i v celku poživatelnou místní pochutinu Currywurst s ledačíms. Zde jsme poprvé v očích našich pubertálních synů zaznamenali cosi jako spokojenost se stavem světa.
S doplněnou energií jsme se vydali ke svatopeterské katedrále, neboli Dom St. Peter (5). Zde, jak všichni vlastenci samozřejmě ví, se roku 845 konal křest 14 českých knížat, ale i poté měl ještě dlouho zásadní význam pro církevní správu ranného českého státu, jelikož samostatným biskupstvím jsme nedisponovali až do roku 973, kdy pravomoci svého řezenského kolegy převzal Dětmar. Nyní je jedna z věží chrámu stále v rekonstrukci, což poněkud kazí fotogeničnost místa, ale aspoň se zde rudými písmeny neskví to, co mají komunističtí revolucionáři místo myšlenek.
Od Dómu mohou vaše kroky vést, a naše vedly, k další sakrální stavbě, jmenovitě Niedermünsterkirche (6), čili „Dolní katedrále,“ v níž je pochován sv. Erhard, blahoslavený biskup Albert z Cashel, král Jindřich první Bavorský a pár dalších potentátů. Pod kostelem jsou římské vykopávky přístupné s průvodcem, takže máte-li 90 minut a netaháte s sebou děti, kterým je Svatý i s Blahoslaveným úplný šumák, určitě si je dopřejte.
A odtud už naše kroky nemohly mířit jinam než do Regesburg Historische Museum (7) umístěné v bývalém minoritském klášteře. Zde najdete vše od pravěku po středověk, samozřejmě s důrazem na Římany. V pokladně nás přivítal stereotypický Němec, slušný a korektní, ale neústupný stran pravidel a předpisů. Batůžky do šatny, záchod vlevo, ale brát si s sebou láhev je zakázáno. (Co kdyby si chtěl někdo doplnit vodu z kohoutku). Ve třetím patře nás naopak odchytila milá, až dysneovská bábrle, která nám začala lámanou angličtinou povídat o svých oblíbených exponátech, povětšinou skládacích barokních oltářích. Kulturně obohaceni leč tělesně poněkud zemdleni, usadili jsme se na půl hodiny v bývalé klášterní zahradě, na níž se chystala jakási akce, snad svatba. Po krátké době se nám jeden z pracovníků přišel omluvit, že nám bohužel nic nedonese, ale že ať klidně relaxujeme. To jen až vám bude někdo tvrdit, že Němci jsou nějací, abyste věděli, kam ho máte poslat. Pán v pokladně by nás sešněroval regulemi, jeho kolegyně v patře nás velkoryse provedla sbírkami, a zaměstnancům v zahradě bylo vcelku jedno, že jim lezeme tam, kde nemáme co dělat, protože máme očividně v nohách už tisíc mil, tři děti a lidsky potřebujeme oddech. Muzeum je celkově velice hezké, ale dost by mu prospělo, kdyby mělo popisky i v angličtině. Ale aspoň má návštěvník motivaci k předsevzetí, že až se sem za pár let zase podívá, bude už umět německy.
Jak je obecně známo, vzal Regensburg počátek jako legionářský tábor Ratisbona. Jeho pozůstatky se nacházejí prakticky pod celým historickým centrem města, a lze si tedy živě představit tu hrůzu plynařů a stavařů obecně, když musí přiložit krumpáč k dlažbě, protože se jim nad hlavami jako supi nepochybně vznášejí hejna archeologů dychtivých zbrzdit postup prací nějakým tím výzkumem. Ovšem tyto poklady minulosti se nenalézají výlučně pod povrchem. I na první pohled obyčejné domy z dob mnohem pozdějších mohou obsahovat římské jádro. Příkladem jsou věže kdysi strážící bránu do vojenského ležení, tzv. Porta Praetoriana (8), které se dodnes zřetelně rýsují na fasádě domů v ulici Unter den Schwibbogen. Takže netřeba ani kopat do země, ono v podstatě stačí zatlouct doma hřebík do zdi, a jste v dobách cézarů, ani nevíte jak.
Abychom si trochu odpočinuli od Římanů, zakotvili jsme na chvíli u dětského hřiště nedaleko Východní brány, neboli Ostentor (12), z počátku 14. století. Tedy ta brána je ze 14. století, hřiště pochází pravděpodobně ze století jednadvacátého, stejně jako naše děti. Na rozdíl od nás, jejich rodičů, kteří jsme vykopávkami ze sklonku minulého tisíciletí. Následně jsme se ubytovali v našem herberku, skromném, leč s přívětivým personálem a relativně levnou večeří. Zde naše dcerka s očima navrch hlavy ocenila dobrodružství plynoucí ze situace, že náš pokoj nemá vlastní kuchyňku a záchod s koupelnou je společný pro půl patra. Na němž jsme ale byli prakticky sami, takže se to dalo.
Druhý a závěrečný den jsme opět zahájili cestou ke Kamennému mostu, u něhož se má krásnější polovička zastavila v malebném obchůdku s keramikou (9), kde si sice nic nekoupila, zato však poklábosila s jeho majitelem o věhlasných berounských Hrnčířských trzích, na něž ho obratem pozvala, za což se jí laskavý Němec, přesněji asi Bavor, odměnil tím, že zahrnul naše děti sladkostmi. Celkově tím opět v našem povědomí zvýšil skóre laskavých Germánů oproti zapšklým pedantům.
Posledním místem, které jsme v Řezně navštívili, byl knížecí zámek rodu Thurn-Taxisů, čili Schloss St. Emmeram (10), který jsme popravdě spíš jen obešli, protože rokokové interiéry nejsou to, co bychom zrovna vyhledávali. Nicméně přilehlý kostel sv. Jimrama (11) je překrásná trojlodní bazilika, přestavěná do dnešní podoby v 10. stol, a stojící u hřbitova, na kterém pohřbívali už Římané, a na němž spočinul také dříve zmíněný Jimmram, zavražděný roku 625.
Po nutném doplnění currywurstového paliva a odpočinku na dobře známém dětském hřišti nás čekala definitivně poslední etapa naší výprav, památník Walhalla (13).
Jde o honosnou klasicistní budovu ve formě řecko-římského chrámu stojící u obce Donaustau, pochopitelně nad Dunajem. Báječný nápad postavit památník význačným německy mluvícím osobnostem pojal bavorský král Ludvík I. poté, co Napoleon porazil roku 1807 vojska Čtvrté koalice. Panovník zkrátka naznal, že Němci, bojující na obou stranách konfliktu, by potřebovali trochu sjednotit. Hezké na celém projektu je to, že se v něm připomínají velikáni političtí stejně jako umělečtí a vědečtí, přičemž požadavek na jejich německojazyčnost převažuje nad ryzím němectvím, ať už to v dobovém kontextu znamená cokoliv. Najdete zde tedy vedle Karla Velikého a všemožných ostrogótských vůdců též Mozarta, Goetha, Schillera a Kanta. Mezi německými titány našli své místo i náš maršál Radecký – ano, tento český pomahač Habsburků – a objevitel genetiky Mendel. Právě tímto širokým a veskrze nerasovým pojetím němectví ležel pomník v žaludku nacistům, kteří jej ostentativně ignorovali, byť zde má svou bustu také Wagner. Celkově je tedy toto místo příležitostí zopakovat si své středoškolské znalosti dějepisu, literatury, ale i fyziky, malířství, hudební historie a podobně.
Zde mé cestopisné pojednání končí. Je jen na vás, jestli se jím pouze necháte inspirovat k výletu na jedno hezké místo, nebo jestli si troufnete změřit své síly s rafinovanými jazykovými úkoly spojeným s anglickou a španělskou verzí tohoto blogu, nebo přímo kulturně-historickým kvízem tamtéž. Ať tak či tak, přijďte zas. Není vyloučeno, že příště podobným způsobem zpracuji výlet do Říma či někam jinam.
Zdroje: wikipedie, akademie světla, místopis