Modalita aneb pojednání o faktech a názorech

Jakožto lektor se dnes a denně setkávám se studenty, jež sužuje jedna neodbytná, dalo by se říci až palčivá otázka. Mnozí se kvůli ní trápí nad učebnicemi gramatiky až do ranního kuropění, pročež přicházejí do práce nevyspalí a nevýkonní, čímž přirozeně roztrpčují své vedení, které je za to oprávněně plísní, což míru stresu jen zvyšuje, a tak není divu, že takový stresovaný, nevyspaný a intelektuálně frustrovaný student nepodá příští noc nad knihou o nic lepší výkon než tu předešlou. Co že je to za ošemetnou otázku?

Lze vyjádřit modalitu i jiným způsobem než použitím modálního slovesa?

Zde se musím laskavému čtenáři přiznat, že jsem jej trochu tahal za nohu. Ve skutečnosti mi tuto otázku dosud položil jediný člověk, a to jeden ze slovutných docentů učících na Masarykově univerzitě v Brně. Učinil tak nikoliv proto, že by to sám nevěděl, ale aby zjistil, jestli se vyplatí, aby do mě v následujících letech investoval svůj drahocenný čas, který by mohl jinak věnovat hledání odpovědí na obdobně závažné otázky.

Studenti mi mnohem, mnohem častěji kladou otázky typu:

„Opravdu se to musím naučit? Nedá se to říct jinak a jednodušeji? A opravdu se to používá?“

Případně se snaží smlouvat a obměkčit mé srdce tvrzeními ve stylu:

„…ale já jsem měl kamaráda, co žil v Anglii, a ten mi říkal, že si vystačil s minulým časem, a žádné have been nikdy nepotřeboval.“

Ale nechtěl jsem pana akademika rmoutit politování hodným stavem obecného povědomí o vznešené vědě lingvistické, a dle svých nejlepších schopností jsem mu odpověděl. Nedalo se říct, že by z mé odpovědi skákal nadšením, na to jsem použil příliš málo latinských slov a citoval málo zdrojů, ale nakonec velkoryse uznal, že na pologramotného bakaláře to nebyl až takový blábol a uznal mě za hodna cti sbírat drobky moudrosti spadlé ze stolu akademických hostin, které se na univerzitní půdě pořádají. A tak jsem tedy sbíral.

Odpověď na jeho otázku zní: Ano.

Děkuji vám za pozornost.

Dobrá, neplačte, já se tedy rozhovořím trochu šířeji, byť zdaleka ne tak široce jako onen slovutný docent. Což mi mí studenti jistě rádi odpustí.

Nuže, modalita je, lapidárně řečeno, způsob, jakým lze dodávat výrokům různý nádech. Pomocí ní lze dosíci toho, že jednou určitá věta vyzní jako příkrý rozkaz, podruhé jako vlídné doporučení nebo pokorná žádost. Může nějakou větu podat jako holý fakt nebo vyjádřit různou míru pravděpodobnosti.

Třeba: The car is blue. To je holá skutečnost. Možnost, že by to auto bylo červené, je zcela vyloučena. Ale pokud řeknu: The car can be blue, vyjadřuji tím pravděpodobnost nebo názor, případně dokonce svolení, v závislosti na kontextu. Taková je moc slovesa CAN. Zbarvilo nám to holé, suché, nudné a zcela věcné IS do pestřejších barev. A pana docenta zajímalo, jestli se to udělat i jinak než tím slovesem CAN, což je, jak je vám nepochybně známo, modální sloveso.

Ostatně, odpověď, byť částečnou, naleznou zvídavější čtenáři už v předchozí větě: „…jak je vám nepochybně známo.“ Kdybych řekl: „Jak je vám známo.“ Vyjádřil bych tím holý fakt, že to víte. Ani stín pochyb. Vsunutím slůvka „nepochybně“ z toho výroku činím paradoxně své zbožné přání. Jako že tomu sice pevně věřím, ale že už se vyskytly smutné případy, kdy to někdo nevěděl, ale já jsem si zcela jist, že dnes se mezi mými studenty žádné podobné individuum nevyskytuje. Umím si velice dobře představit, že z úst jistých učitelů vyznívá ono nepochybně jako hodně hořký sarkasmus. Jako že by je popravdě docela překvapilo, kdyby to dneska věděl aspoň NĚKDO.

Dobrá. Ještě bych krátce poukázal na rozdíl mezi modalitou epistemickou a deontickou, která v našem případě odlišuje užití slovesa CAN pro účely pravděpodobnosti, respektive svolení.

The car can be blue, but I am not really sure, as I am colorblid.
(To auto může být modré, ale nejsem si moc jistý, protože jsem barvoslepý.)
Vs.
There is the money, buy any car you want, it can even be blue.
(Tady jsou ty peníze, kup si auto, jaké chceš, může být třeba i modré)

Popravdě, dělení modality na epistemickou a deontickou odlišuje spíše kompetentní praktické uživatele angličtiny od akademiků, protože ti první anglicky jen umí, ale neznají lingvistický žargon, zatímco ti druzí mají terminologii v malíčku a někdy k tomu jako bonus umí anglicky i mluvit.

Takže se bavme o tom, jak můžu vyjádřit jistou možnost, že to auto může být modré.

Můžu říct:        I think the car is blue. (Myslím, že to auto je modré)

                           The car is probably blue. (To auto je pravděpodobně modré.)

                           The car can be blue. (To auto může být modré)

                           The car seems to be blue. (To auto se zdá modré.)

                           …a určitě ještě asi 150 způsoby.

První dvě možnosti si myslím zcela uspokojí ty, kdo to chtějí říct jednoduše a s minimem vynaložené mentální energie. Sloveso can sice není o nic složitější, ale některé lidi může mást, že stejným slovesem můžu o něco požádat a něco povolit, a protože učebnice se často pohříchu spokojují s izolovanými větami, vycházejíce z předpokladu, že kontext je dostatečně určen v názvu probírané lekce, nelze jim to mít za zlé. Tedy těm lidem, protože řečené učebnice se spíše než ke vzdělávání hodí jako tenisová pálka ke studentským turnajům v improvizovaném pingpongu tenisákem na učitelské katedře během velkých předstávek.

Podívejme se ještě blíže na sloveso SEEM – zdát se, jevit se, působit nějakým dojmem. Do exkluzivního klubu modálních sloves ho nevzali, protože se bratříčkuje s DO a DOES a DID, když potřebuje udělat otázku, bývá viděno v ordinérní společnosti plného infinitivu s TO a dokonce formuje, nelžu vám, všechny gramatické časy – tedy kromě těch průběhových. Nepohrdne ani převlekem za jméno přídavné respektive příslovce, (seeming, seemingly). No považte, které modální sloveso by se snížilo k něčemu takovému. A přitom je SEEM sloveso velmi šikovné a velmi hojně využívané.

Kupříkladu:       

He seems to understand English grammar. (Zdá se, že chápe anglickou gramatiku.)                     

It seems easy. (Vypadá to jednoduše.)

He doesn’t seem to speak Spanish. (Nezdá se, že by mluvil španělsky.)

A stejně jako sloveso CAN, umí i odkazovat na děje předcházející či průběžné, a to jen jednoduchým užitím příslušného druhu infinitivu:

He seems to have loved her. (Zdá se, že ji miloval.) „Have loved“ je zde minulý infinitiv, nikoliv předpřítomný čas.

He seems to be practising some kind of martial art. (Zdá se, že právě cvičí jakési bojové umění.) „To be practising“ je průběhová forma infinitivu.

Možná je to jen můj dojem, ale Britové podle všeho své sloveso SEEM milují. (The British seem to love this verb.) Možná je to tím, že tento svobodomyslný národ je od kolébky zvyklý respektovat vaši pravdu, jakkoliv potrhlá mu může připadat, a proto vám spíše řeknou, že to auto vypadá červeně, než že je červené, protože co když se vám jeví třeba fialové, na což máte plné právo. Určitě se tedy vyplatí zařadit toto slůvko do svého repertoáru. Pokud vás dnešní krátké zamyšlení nad modalitou zaujalo, možná vás podobně zaujme i podobně věcné pojednání o počitatelnosti či předpřítomném čase, abych ze svých jazykovědných příspěvků jmenoval aspoň některé. Rozhodně však není mým úmyslem převyprávět zde veškerou anglickou gramatiku, takže zájemcům o tuto disciplínu asi nezbude nic jiného, než se zapsat do nějakého pravidelného kurzu. Třeba do toho mého.

Štítky , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Komentáře jsou uzavřeny.