Často od svých studentů slýchám povzdech, že by rádi uměli přemýšlet anglicky. Samozřejmě chápu, co tím chtějí říct, ale občas se musím kousat do jazyka, abych neodpověděl něco ve smyslu, že spousta lidí to nedělá ani v češtině. Tak nějak mám pocit, že by někteří mohli být zbytečně vztahovační a křivě mě obvinit ze sarkasmu, což by nemuselo mít ten nejpozitivnější vliv na mou pracovní vytíženost.
Mám podezření, že celkový náš konzumní životní styl myšlení příliš nepodporuje. Příliš snadno bereme věci tak, jak se jeví, a nenamáháme se podívat se pod povrch. Na jednu stranu to chápu. Pod povrchem se sice může ukrývat zlato, ale mnohem častěji spíše jen nějaký ten odporný hmyzák či červ pod kamenem. Ale jeden nikdy neví, pokud ten šutr neobrátí, není-liž?
Podívejme se opět do jisté učebnice angličtiny. Máme tu článek o tom, jak tráví dovolenou dva mladí lidé. Text je to kratičký, s bídou dva odstavce. V textu jsou vynechané mezery, aby se student mohl pocvičit v užití nějakého gramatického jevu, což také většina lidí udělá, zvláště pokud jim přitom učitel dýchá za krk a sem tam se výhružně plácne pravítkem do dlaně. Ti nejpilnější žáci si ještě vypíšou neznámá slovíčka, a tak kromě posílených gramatických svalů odcházejí z hodiny bohatší o nějaké to prázdninové, plážové výrazivo. Avšak to, co se v tom článku skutečně tvrdí, to je snad skoro všem úplně jedno. A tato lhostejnost lidi připravuje o šanci přiblížit se vysněnému cíli a začít myslet anglicky. Nebo aspoň česky.
V článku se naznačuje, že tito dva hypotetičtí dovolenkáři spolu chodí. Příliš se nedozvíme, jestli jim to klape nebo ne, ale když už se spolu rozhodnou strávit část prázdnin, tak asi celkem ano. Problém je, že ona má ráda muzea, galerie a památky, zatímco on se radši cachtá v moři a možná fotí rybičky. A tak jdou do cestovky, aby jim poradili. V cestovce sedí za stolem novodobý Šalamoun, který problém metelsku-blesku rozlouskne tak, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Pojedou spolu do Řecka. To má obé, jak památky, tak moře. Pročež ona se ubytuje v Aténách a on pokračuje dál trajektem na Krétu. Geniální, není-liž?
Jsem opravdu jediný, komu začnou v hlavě blikat otazníčky a vykřičníky? Jako proč tam sakra jedou spolu, když pak jsou každý stejně jinde? Proč spolu vůbec jsou, když se evidentně nedokážou dohodnout ani na tom, kam letos pojedou? Proč jdou se svým dovolenkovým a potažmo vztahovým problémem do cestovky za Šalamounem, místo aby to pojali jako předmanželské vztahové cvičení a procvičili si partnerskou komunikaci, vyjednávání, schopnost nalézat kompromisy a přicházet s tvůrčími řešeními? Jak se chtějí v budoucnu dohodnout na otázkách zásadnějších, když nejsou schopni ani ochotni vynaložit byť jen minimální úsilí a uplácat jednu společnou dovolenou?
A když už by studentům tyhle otázky ohledně toho povedeného párečku mamlasů začaly vrtat hlavou, zbýval by už jen krok k tomu pokusit se je formulovat a přednést třídě. Možná by to bylo gramaticky kostrbaté a nesouviselo by to příliš s úkolem zadaným v úvodu článku, ale já bych byl nadšen. Nastala by totiž pravá a nefalšovaná komunikace, výměna názorů a dokonce možná i pokus o řešení problému. Nevím, proč se tak většinou neděje samo od sebe. Proč většinou musím na tyto podle mě do očí bijící nesrovnalosti v textech explicitně poukazovat. Proč nejsou studenti pobouřeni tím, jak autoři učebnice urážejí jejich inteligenci, a nijak proti tomu neprotestují.
Možná je to tím, že od učebnic se tak nějak předpokládá, že budou hloupé? A hodiny jazyků že budou nezáživné, suché a o ničem? Možná je to taky tím, že na školách se nějaká zvláštní iniciativa moc nepěstuje a lidi na ni nejsou zvyklí. Učitel a učebnice přece přináší produkt ve formě úkolu a studentova role spočívá v tom produkt zkonzumovat, tedy úkol vykonat a nechat si ho oznámkovat. Domů si pak odnáší známku, kterou si může třeba nechat zarámovat, protože k ničemu jinému se stejně nehodí. A já pak slýchám stesky klientů na to, že z angličtiny sice maturovali, ale kloudnou větu dohromady nedají. Ovšem, jakmile dostanou text s vynechanými slovy, jsou ve svém živlu. Potíž je v tom, že texty s vynechanými slovy se vyskytují jen ve skleníku jménem škola. V životě je nenajdete.
Takže vás prosím a vyzývám vás, mí drazí studenti, současní i budoucí. Neostýchejte se mi nabourat hodinu vlastní iniciativou. Pokud vás nějaký článek, nějaká věta, nějaká myšlenka pudí k reakci, sem s ní. Možná se díky ní odkloníme od probírané látky, ale nebojte, nic nám neuteče, a pokud se lekce příliš rozklíží, já už si nějak poradím. Od toho tam jsem.
Není to, želbohu poprvé, co jsem se cítil nucen vyjádřit se na podobné téma. Zvídavému čtenáři tak doporučuji můj sžíravě kritický článek „O učebnicích a kritickém myšlení.“ Trochu praktičtějí zaměřený je můj spisek nepodbízivě pojmenovaný „Myslete anglicky!“ a všem, které by snad zajímalo, jestli ti Angličané opravdu myslí nějak jinak než my, jsem věnoval takřka kulturně psychologicko-lingvistický příspěvek: „O autobuse, zmrzlině a dějinách.“ Dobrou chuť.