Vědci jsou jako malé děti. Alespoň ti skuteční. Vědci, kteří chtějí vědět. A stejně jako děti si kladou otázky, které by normálního člověka nenapadly. A nespokojí se s tím, co se obecně říká, co si sami myslí, nebo co by vyplývalo z takzvaného selského rozumu. Vědec chce objektivní důkaz. A ten může získat třeba z experimentu. Takový experiment musí být opakovatelný, aby se další podobně zvídaví jedinci, nemuseli spokojit s tím, co tenhle vědátor vykoumal, a mohli si to sami ověřit tímtéž experimentem.
Pepíčkovi taky nestačí říct, že hrnec na plotně pálí. Pepíček je sice ještě malý, ale má od přírody nedůvěru ke kategorickým nepodloženým tvrzením, a musí si všechno vyzkoušet sám. Tuhle vlastnost většina lidí později ztrácí – a je otázka proč. Mám takové temné podezření, že za tím může být vzdělávací systém. Takže Pepíček si na ten hrnec samozřejmě musí sáhnout, a pak už nemusí jen slepě věřit mamince, pak už to celkem bezpečně ví. A pokud mu Anička nevěří, a to ona asi nevěří, protože holky jsou vůči chlapcům od přírody nedůvěřivé – a dobře dělají – může si to sama ověřit. Což nejspíš i udělá. Vědci fungují v zásadě stejně.
Všichni jsme viděli My fair lady, a tak nás asi nepřekvapí tvrzení, že výslovnost je nějak spojená s tím, z jaké společenské vrstvy mluvčí pochází. Stačí otevřít pusu a lidi si vás hned zařadí. A to můžete klidně mluvit i slušně, lidem často stačí jen slyšet, jak vyslovujete. Ale s takovým samozřejmým tvrzením se vědec nemůže spokojit. A tak vymyslí experiment.
Jeden takový jazykovědec, lingvista, William Labov, na to šel od lesa. Vybral si jeden znak výslovnosti, o kterém předpokládal, že bude odlišovat lidi z různých sociálních vrstev. Jestli vás zajímá jaký, tak se konkrétně jednalo o R na post vokalické pozici, takže třeba ve slovech jako car nebo four. Labov předpokládal, že lidé různě sociálně postavení budou toto R vyslovovat jinak a že podle toho pozná, jak moc nóbl jsou, nebo nejsou.
A tak se pan Labov, slovutný lingvista, převlékl za normálního člověka a vydal se do víru New Yorku. A zamířil do obchoďáku. Vybral si konkrétně tři. Saks Fifth Avenue, Macy’s a S. Klein’s. Skutečnost, že do všech bez problémů trefil, mimochodem vyvrací pomluvy o naprosté praktické nepoužitelnosti vzdělaných lidí. Ty obchodní domy si nezvolil nijak náhodně. Z toho, kde se nacházely, a asi stále i nacházejí, a jaké měly ceny, jednoduchou dedukcí usoudil, že do každého chodí nakupovat jiná sorta lidí. Což je vcelku logický předpoklad. Až budu chtít koupit dcerce první náušnice, asi taky nezavítám do zlatnictví v Pařížské ulici v Praze. Tam by mě asi ani nepustili, protože by hned podle pozdravu poznali, že jich nejsem hoden.
Labov ovšem nešel zkoumat zákazníky, ale zaměstnance. Předpokládal, že tito, ať už jsou původně z jakékoliv vrstvy a ať jsou reálně placeni jakkoliv, přejmou styl výslovnosti odpovídající jejich klientele. Takže si pan lingvista strčil do kapsy diktafon, jakoby nic vešel do obchodu, nenápadně se přitočil k prvnímu zaměstnanci, který se mu namanul, a položil mu nevinnou otázku.
„Excuse me, where are the women’s shoes?“
„Fourth floor.“
„Excuse me?“
„Fourth floor.“
Labov totiž potřeboval čtyři vzorky R. Uprostřed slova, na konci slova, jednou normálním tónem a podruhé důrazně, jako se mluví s někým, kdo je trochu nahluchlý. Samozřejmě potřeboval vždycky čtvrté patro, takže se neptal vždycky na dámské boty, ale někdy třeba na punčocháče nebo spodní prádlo. Ale hlavně nenápadně. Zaměstnanci samozřejmě mohli mít jisté pochybnosti o tom, jestli dotyčný není úchyl, ale protože si od něj slibovali kšeft, nenechali ho vyvést, ale úslužně ho zanavigovali do čtvrtého patra, čímž mu poskytli to, po čem každý vědec pase nejvíc, totiž data.
A výsledek výzkumu potvrdil páně Labovovu hypotézu. V obchodě s relativně nejnižší mírou společenské prestiže byla výslovnost personálu skutečně konzistentně jiná než v obchodě pro společenskou smetánku.
Z toho plyne dvojí poučení: Zaprvé, vzdejte se touhy po dokonalosti a nechtějte mít výslovnost jako rodilý mluvčí. On zdaleka není rodilý mluvčí jako rodilý mluvčí, byť oba bydlí v jednom městě a třeba jen pár bloků od sebe. Znít jako snob z vyšší společnosti může být někdy stejně nepatřičné jako mluvit jako dlaždič, podle toho, jestli si právě kupujete hodinky v ceně lepšího osobního auta nebo osobní auto v ceně trochu lepších hodinek.
A zadruhé, neztrácejte zvídavost. Občas se možná spálíte – vzpomeňte si na Pepíčka a jeho kámošku – ale zato si v životě užijete víc srandy.
Pokud se vám příspěvek líbil, klikněte na moudrou sovu a zvažte sledování mé facebookové stránky, aby vám neunikly žádné další a možná ještě lepší články.