V dnešním blogu vám nabídnu ke shlédnutí hned dvě krátká videa, a to drobátko netypická v tom smyslu, že jsou španělsky. Vy, pro které je tento půvabný jazyk hispánskou osadou do 1500 obyvatel, nezoufejte, obě jsou opatřená anglickými titulky. Takže nemáte-li náladu na mé tradiční povídání o čemsi velmi vzdáleně zavánějící lingvistikou či pedagogikou, skočte rovnou na ně a případně též přiložené úkoly a slovníček. Vy, co z nějakého důvodu čtete i ten zbytek, vy dnes odejdete bohatší o poznatek, že se vyplatí rozlišovat jemné nuance mezi zdánlivými synonymy a taky o překvapivé zjištění, že důvěra je hezká věc, ale ne vždy musí stát za to riziko.
Ale pojďme k prvnímu videu, v němž jedna španělská umělkyně vysvětluje, proč kreslí samé příšery. V kostce jde o to, že podle ní se příšera skrývá v každém z nás a že držet ji pod zámkem nevede k ničemu dobrému. Je dobré se s ní skamarádit a využít její energii k pozitivním účelům. Což se asi snáz řekne, než udělá. Ale ano. Jednou mou vnitřní příšerou je cosi, co můžeme nazvat Ďáblovým advokátem. Advocatus diaboli. Jakmile zaslechne někoho mluvit o svém vnitřním přesvědčení, víře, životním postoji a tak, začne se drbat na kozlí bradě a rozumovat a veskrze brblat.
Já se naštěstí naučil démona brblání zapřáhnout k pluhu, například když vedu hodinu konverzace, protože lidi provokuje k tomu, aby se naučili obhajovat své stanoviska, vysvětlovat, proč si myslí, co si myslí, vyjadřovat zdvořilý nesouhlas a klást upřesňující dotazy. Všechno důležité jazykové kompetence. Ale úplně z řetězu ho pustit nemůžu, protože by mě lidi asi brzy umlátili. Holt, ne každý je duševně zralý na trochu toho kritického myšlení.
Tuhle jsem si třeba hezky zabrblal s jednou slečnou, dvojnásobnou svobodnou matkou, které evidentně nedocházel rozdíl mezi výrazy milovat a být zamilovaný a měla je za synonyma. Vyšlo najevo, že lásku chápe dost fatálně jako definitivní věc, která se prostě stane a nepřipouští jakoukoliv volbu. Je s podivem, proč se pak vlastně zlobí na prchnuvšího otce svých dětí, který prostě jen šel jinam za neodolatelným hlasem svého srdce, nemaje jiné volby a tudíž ani zodpovědnosti za své činy.
Čímž se dostávám ke druhému videu, v němž moje bývalá spolužačka Zuzana B. – ano až tak jsem věčně mladý – popisuje jistý psychologicko-duchovní experiment, jehož se účastnila. Základní premisa je, že v dnešní době zasycené moderními technologiemi a sociálními sítěmi už spolu lidé vůbec nekomunikují, a když tak jen velice povrchně. Radši si něco šmrdlají na dotykových obrazovkách, cosi sdílejí a dávají si nesmyslné lajky. Pročež se několik dobrovolníků vyzbrojilo cedulí WHERE HAS HUMAN CONNECTION GONE? a vybízelo kolemjdoucí, aby se na chvíli zastavili, posadili se k nim a jen tak seděli a hleděli si s nimi navzájem do očí. Tiše, bez mluvení. Ve svém videu dívčina krátce popisuje, jaké to bylo.
No, co si o tom myslíte?
Jistě si dokážete představit, jaké je to soustečko pro mou vnitřní potvůrku Advocatus diaboli. Ta s radostí shrne na jednu hromadu vnímaná pozitiva i negativa, pokape to kečupem a dá si to ke svačině. Pozitiva jsou asi nabíledni. Doba je hektická, lidský kontakt se vytrácí, lidi na sebe nemají čas. Zastavit se a posedět s cizím člověkem má zcela evidentně duchovní přesah.
Vzájemnost. Otevřenost. Přijetí.
Na druhou stranu, všechny ty démonizované technologie… S trochou nadsázky se dá říct, že to začalo už šířící se gramotností. Lidi najednou seděli nad knížkami a psali si dopisy, místo aby si povídali z očí do očí. A ten denní tisk! Už si nepovídali s dráteníky, co je nového ve vzdálených krajích, totiž v sousední vesnici, ale místo toho čuměli do papíru a četli si nepodstatnosti o tom, co se děje v Zámoří.
Tak kde je vlastně ta změna? Protože oni ti lidé se smartphony komunikují. Jen ne na vzdálenost 2 metrů. A komunikují možná i víc. Jestli hlouběji, to je asi na každém, a to už technologie neovlivní.
A co se přijetí druhého člověka týče… Jak sama Zuzana říká, občas to nebylo snadné, když jí byl dotyčný ne úplně sympatický nebo přímo odpudlivý. Byv osobou dobrovolnickou, opravdu bych si byl ochoten hledět do očí s kýmkoliv, kdo si přisedne? Nutno přiznat, že nikoliv. Je možné, že nesympatickému zájemci ukřivdím, protože on za to nemůže, že mi z nějakého nejasného důvodu není po chuti, ale já se ale už naučil nepodceňovat svou intuici. Koho pustím do svého života, byť na chvíli, je zcela na mém uvážení. A totéž bych dvojnásob doporučil mladé, hezké holce, se kterou se přirozeně bude chtít družit kdekdo. Svět je totiž plný lidí, jejichž vnitřní démoni nejsou jen otravní brblalové.
Pokud se vám obě videa zalíbila, určitě oceňte jejich tvůrkyni Tabatu Pergrín(ovou) z kanálu Historias Minimas Máximas na Vimeo. Komu se videa sice líbila, ale pranic jste jim nerozuměli, ozvěte se mi a něco s tím uděláme.
